Když za Prusko-Rakouské války (1866) táhli Prusové k Olomouci, přišli i do Měrotína. Lidé před nimi viděli utíkat rakouské vojsko, proto prchali do lesů i s dobytkem, ale mnozí zůstali doma. Potraviny si zazdili nejčastěji do sklepa. V každém domě v Měrotíně prý bývala nějaká skrýš. Prusové se usadili u Izáků, protože měli největší statek a zahradu.  Koně uvázali v zahradě a tam se také utábořili. Pobrali co se dalo. V pamětech stojí, že jeden z nich přišel do kuchyně, kde měla na okně hospodyně Izáková v hrnečku pomádu na vlasy. Byla zhotovena z mateřídoušky naložené v líhu, ze sádla a různých přísad a měla sloužit tomu, aby držely na hlavě copy, které si tehdy ženy splétaly. Voják popadl hrnek a namazal si pomádu na chléb. Dlouho se pak říkalo v Měrotíně o každém jedlíkovi: „Žere jak Prajz pomádo“. Dodnes se traduje legenda, že pod starou Boží mukou na Pardusce jsou pohřbeni pruští vojáci, kteří
tudy táhli.