Už víme, že liška B. se nenarodila ani v Bíloveckých ani v Hukvaldských lesích. Jejím opravdovým domovem jsou lesy mezi Bouzovem a Lošticemi. A vychována byla v lepší společnosti – mezi domácími zvířaty revírníka Ferdinanda Mayera v hájence ve Stříteži. Kdo vychovával koho? A kdo jí dal jméno? Revírník? Jeho děti? K tomu se ještě dostaneme.

Zatím malá lištička rostla a rostla a nebylo jí nic svaté. Kuře ve dvoře nebo na pekáči, brala všechno.  Za svobodou do lesa však stejně utíkala. Nakonec byl revírník rád, že utekla navždy. Jenže. Utekla sice navždy, ale jídlo v hájence stále brala jako svoji spižírnu. Nešlo to jinak, musela se vracet. Nepomohl ani pes hlídač. Nic si z něho nedělala, vždyť spolu vyrůstali, byli skoro kamarádi.

Revírník Mayer měl stále co v hospodě vyprávět. A příběhy to byly opravdu veselé. Hlavně však pro posluchače. K jednomu z posluchačů, kolegovi Augustinu Kořínkovi z Veselí, v té době přišel na lesnickou praxi budoucí malíř Stanislav Lolek (1873 Palonín - 1936 Uherské Hradiště). I k němu se příhody lišky dostaly. Jen tak pro sebe si lišku i další postavy z vyprávění kreslil. Nebyl to ještě příběh, jen základ děje. Až dva další autoři – Rudolf Těsnohlídek a Leoš Janáček pomohli lišce dobýt svět. 

Bylo to tak. Stanislav Lolek, už jako malíř, žil v Praze. Už se nevěnoval kreslení postav lidí a zvířat. Maloval krajiny. Tam jej navštívil redaktor brněnských Lidových novin Jaromír John, který hledal nějaký zajímavý námět. Jak se Johnovi podařilo od Lolka sešit s liškou získat? Raději nevíme. Víme však, že Těsnohlídka kresby lišky nijak nezaujaly. Nařízení od šéfa však bylo jasné, k obrázkům něco napsat. Cokoliv. Tak vznikl příběh lišky B. V Lidových novinách vycházel na pokračování – obrázky Stanislava Lolka s texty Rudolfa Těsnohlídka. A jméno? Těsnohlídek lišku pojmenoval Bystronožka. Jednotlivé příběhy nosil do redakce na malých lístečcích. A protože šmáral jak kocour, tiskaři jméno lišky správně nepřečetli. A liška Bystrouška byla na světě!

A jak to bylo dál? Pokračování příště.